Kdo by se neradoval z přívalu sněhu? Přece ten, kdo si chce postavit iglů!
Připadali jsme si jako blázni, když jsme viděli, jak všichni vyváží sníh ze svých dvorků a Tom nastartoval traktorek, aby ho mohl dost přivést a iglů bylo dost prostorné :-)
Zaujal i štěňátka a na karimatkách tam odpočívají často i naše kočičky.
Když byste nepoznali naše děti, tak Kačenka je břišní tanečnice, Klárka červená karkulka a Adam batmen. Kačenka netančila jinak, než "břišní" :-)
Klárinka si maškarní náležitě užívala. Jela na bonbony. Když nebyl, nebyla ani nálada na tančení. Při jedné soutěži hledal šašek, kdo jim zazpívá. Říkala jsem Katce, ať jde zazpívat... Katka nechtěla. Jen jsem pronesla před Klárkou, že by mohla jít zazpívat Ovčáci, čtveráci... Klárka mi seskočila z klína a hrnula se dopředu a hlásila se, že ona jde zpívat! Zazpívala Ovčáci a čekala na bonbon :-). Suveren.
Omlouvám se za tu prodlevu. Omlouvám se těm, co si o naše štěňátka dělali starosti, že jsem nedala vědět. Omlouvám se Honzíkovi i mamince...
Naše štěňátka jsou ve velmi dobré kondici. Čtyři zůstali a mají se čile k světu. Od čtvrtku už baští nejen od maminky. Myslím, že si Bela oddychla. Je jich najednou všude plno.
Navíc jsem v nich objevila skryté vlohy. Nechtějí si vyměšovat do pelíšku. Po žrádle kňučí a dožadují se, že chtějí ven z pelíšku. Vzápětí utírám koupelnu ;)
Musím říct, že mi poslední dny silně připomínali píseň deset malých černoušků. Původně jich bylo totiž deset. Jedno štěňátko umřelo hned po porodu. Dvě vypadaly slabé, ale sedm se mělo čile k světu. A ono to pokračovalo dál, až nám zůstali jen čtyři. Doufám, že tohle je konečné číslo. Belince to na starost určitě stačí, ale je mi to moc líto.
I když, když se na ně koukám, ta mi to už trochu přechází. Jsou rozkošné.
Tady pomáhám při hygieně :-)
Tohle se nám urodilo.
Jsou nádherní, hladový, pisklavý. Maminka Bela má plné tlapky práce a ustarané oči. Ale je velmi pečlivá maminka.
Bohužel i tak nám jedno štěňátko umřelo hned po porodu a jedno teď ráno. Ale přece jen, osm je dost a dost :-)
Tak tu přemýšlím o tom, jaké to je, přijít o muže, o syna, o otce. Přemýšlím a stále se mi vrací i smrt bratrance... Byl tak mladý, ještě ani nestačil mít rodinu. Je to čtrnáct let a já stejně, když jsem zahlédla nějakého dlouhého mladíka s rezavými vlasy, tak to ve mě cuklo.
Je lépe, že po něm nepláčou děti, manželka? Nebo naopak část tatínka zůstává v dětech? Nevím. Budu ráda, když to nikdy nebudu muset zjišťovat...
