Tak tu přemýšlím o tom, jaké to je, přijít o muže, o syna, o otce. Přemýšlím a stále se mi vrací i smrt bratrance... Byl tak mladý, ještě ani nestačil mít rodinu. Je to čtrnáct let a já stejně, když jsem zahlédla nějakého dlouhého mladíka s rezavými vlasy, tak to ve mě cuklo.
Je lépe, že po něm nepláčou děti, manželka? Nebo naopak část tatínka zůstává v dětech? Nevím. Budu ráda, když to nikdy nebudu muset zjišťovat...
Venku prší, slyším, jak kapky klepou na okapy a já musím myslet na někoho, kdo má poslední dobou k pláči tak blízko. Je mi moc smutno.
http://www.novinky.cz/krimi/185147-muz-jel-na-skutru-do-prace-srazku-s-nakladnim-vozem-neprezil.html
http://www.baby-cafe.cz/modules.php?name=Content&pa=showpage&pid=123
Dnes je to týden. Diny, je mi to moc líto.
Vzpomněla jsem si na výstavu fotografií v Praze, kde jsme byli s Aničkou. Pán fotil zásadně proti světlu. Krása.
Ta výstava i ty časy.
Tom Adamovi vyrobil letadlo. Spolu ho sešroubovali, natřeli temperkama a teď se konečně dočkalo i okýnek a českých výsostných znaků.
Ještě natřít bezbarvým lakem.
Jen by si ho měl Adam líp uklízet. Už jsem na něj šlápla a tak má Tom co opravovat :-(
Děti jsou už dlouho doma. Už to není vyloženě na postel, ale zase nejsou na školu a školku. Udělali jsme si školu doma. Výtvarná výchova. Každý dostal kousek barevného papíru na oblečky a kousek na vlasy.
Klárka celou dobu stříhala papír na kousky, mezitím rozlomila nůžky a pak zkoušela další a další nůžky, co vydrží a co vydrží náš stůl.
Adámek a Katka se ale pustili do tvoření a nakonec se Adam naučil i podepsat.
Klárce pak dodělala obrázek Katka.
No nejsou si podobní??
